Druhá zbírka

Bydleli jsme přímo u lesa. Poslední dům ve městě.

Nejsem jako ostatní dívky. Vím to. Jsem jiná, protože jsem....

Máma říká, že sem víla...

Všichni se tomu akorát smějí...

Někdy tomu taky nevěřím, směji se s nima...

***

Ale tak jako ostatní holky mám i já pod postelí schované své poklady. V krabičce ze syrového dřeva.

Pár šminek, blbůstky a taky své sbírky. Své nejmilejší....

Ta jedna....

Vobchytanej sešit v tvrdé vazbě.

Otevřela jsem ho se zvědavou touhou míchanou mlhavou vzpomínkou. Ty tváře se dívaly na mě, některé možná i proti své vůli. Cize, jiné vesele, nebo taky zádumčivě.

Nevěděl o něm nikdo. O téhle mé zálibě? Až dovčera.

Hloupě jsem se chlubila Veronice. V té malé, blízké kavárničce, do které jsem nesměla chodit. Já vůbec nesměla dělat spoustu věcí.

Kamarádka sa dívala s bázní, překvapená, taky v rozpacích. Asik myslela, že mě přeskočilo. A možná měla pravdu, ale.... to bylo jedno.

Ty obrázky různých mužů. Líbili se mi. Moc. Ne všichni, ale přesto sem je měla, schovávala, opatrovala.

Prstem pravé ruky jsem pohladila papír na kterém leželi. Poslušně, hrdě, mužně. Usmála jsem se. Možná na ně, možná...

„Hezká sbírka slečno," promluvil drze mužskej od vedlejšího stolku. Zjevně naslouchal.

„Taky mám jednu, rád vám ji ukážu," usmíval se pitomě.

„Né, děkuji!" stroze a rázně, tak mě to maminka učila.

„Tak ne," vypadalo to, že se vzdal rychle. Ale jen vypadalo. „Ukažte mi tedy vy svou," pravil ještě drzeji.

Vyrazil mi tím dech.

„To už vůbec né!"

„Pročpak? Já nejsem ani kněz, ani moralista, ani žádnej puritán. Tak se nestyďte. Je to hezké, myslím. Chtěl bych se tam taky spatřit."

Slyšel patrně víc, než jsem si původně myslela.

„Ne!" odtušila jsem.

Veronika jako správná puberťáčka se jenom hloupě hihňala, pak něco řekla a zmizela.

„Smím si přisednout?" odvážil se po jejím odchodu.

„Jó, smíte. Je tu úplně volno. Taky jdu," a uskutečnila jsem svá slova.

Teď sem tady seděla, vzpomínala na něj a hleděla do mužských tváři na fotkách. Už známých, tak dlouho jsem se jimi těšila.

Asi nejvíc se mi líbil ten bradáč.

Přehodila sem stránku. Fotky jako ze žurnálu, časopisů, novin, reklamních letáků.

Potají jsem si představovala ty muže se mnou. Sebe s nima. Tak jak příroda velí.

Víc neřeknu.

Toužila jsem ty představy zažít.

Polkla jsem naprázdno, jako tolikrát a vyměnila jsi kalhotky.

On mě nechtěl dát pokoj. Našel mě. Prý to nebylo vůbec těžký, Veronika byla stálým hostem té kavárny, kde jsme se potkali.

Byl celkem příjemný i když si nepěstil plnovous.

Den za dnem, několik týdnů mě potkával schválně kde se dalo.

I víly jsou jen lidi.

A tak jsem jeho fotku zařadila do své sbírky.

„Sou to už tři měsíce co tě znám, miláčku. A jako bych tě znal..." byla to slova patetická, neposlouchala jsem. Jeho lkavý polibek mi to tedy dořekl proti vůli mého rozumu.

„Né. Nesmíme," odtiskla jsem ho.

Tak ne.

Neodtiskla.

Ale snažila jsem se.

Máte pravdu, nesnažila. Ale chtěla sem se usilovat.

Touha mé fyzické bytosti byla proti.

„Pročpak né?"

„Maminka říkala..."

„Jó, já vím. Jsi víla," mě to k smíchu jako jemu nepřišlo. „Promiň. Pro mě opravdu jsi. Ale neboj nic se mi nestane, když se..."

„Stane!"

„Co?"

„Myslím.... maminka říkala....

...proměníš se."

„Už sem se změnil. V blázna. Zamilovaného."

„V kámen. V malinkej kamínek."

„To je nesmysl, to se nestává."

Nechtělo se mi s ním přít. Protože mé fyzično už bylo připraveno...

„Né, obyčejně né," šeptla jsem v naději, že mě neslyší.

„Tak vidíš."

„Ale..."

„Vím, jsi víla."

„Hm,"

„To ti mamča a já říkáme jenom tak z lásky, víš? Ve skutečnosti víly nejsou. Jsou to jenom pověry..."

Znovu mě políbil. Masitě, hryzavě, pojícně...

A mé rozechvělé tělo se rozevřelo jakoby čekalo jenom na to. Taky, že čekalo.

***

Vzepjala jsem se a tiše vykřikla šeptem dovnitř sebe, dyž sem se naplnila.

Pak jsem se svezla slabě, pomalu na pelest, můj pelíšek. Hned vedle malého žlutého kamínku, kerý jakoby věznil živě růžověj paprsek, marně se deroucí přes jeho tuhou skořápku. Přikryla sem ho rukou a pohladila jej. Tak jako ty fotky v sešitu.

Další do mé sbírky.

***