Obyčajná radosť. . .

„Měl jsem pro sebe celý kupé. Pak nastoupila jedna dívka,“ vyprávěl mladý slepý Ind. „Muž se ženou, co jí přišli vyprovodit, nejspíš byly její rodiče. Kladli jí na srdce spoustu věcí. Protože tehdy už jsem neviděl, nemohl jsem vědet, jak ta dívka vypadá, ale líbil se mi její hlas.“ „Jedete do Dehra Dun?“ zeptal jsem se jí, když jsme vyjížděli ze stanice. Přemýšlel jsem, jestli se mi podaří před ní skrýt, že nevidím. Říkal jsem si, že by to nemělo být tak ťěžké, když zustanu sědet. „Jedu do Saharanpuru,“ odpovědela dívka. „Tam na mě bude čekat teta. A kam jedete vy?“ „Do Dehra Dun a potom do Mussoorie,“ řekl jsem. „To se máte! Tolik bych se chtěla do Mussoorie dostat. Miluji hory. Zvlášť v říjnu.“ „Ano, to je to nejkrásnější období,“ přitakal jsem a vzpomínal na dobu, kdy jsem ještě viděl. „Na horách je všude plno divokých aster, slunce příjemně hřeje a večer si člověk muže sednout ke krbu a usrkávat brandy. Většina turistu je už pryč a ulice jsou skoro prázdné a tiché.“ Mlčela, a tak jsem přemýšlel, jestli ji má slova tak zasáhla, nebo jestli mě má za sentimentálního žvanila. Pak jsem udělal chybu. „Jaké je počasí?“ zeptal jsem se. Ale nezdálo se, že by jí ta otázka připadala zvláštní. Že by si už všimla, že nevidím? Ale její odpověď vyvrátila všechny mé pochybnosti. „Tak se podívejte z okna,“ řekla naprosto přirozeně. Posunul jsem se po sedadle a po hmatu jsem hledal okénko. Bylo otevřené. Otočil jsem se k němu a předstíral jsem, že si prohlížím krajinu kolem. Ve své fantazii jsem viděl rychle se míjejíci telegrafní sloupy. „Všimla jste si, že to vypadá, že se hýbají ty stromy, a my stojíme?“ „Tak už to bývá,“ odpovědela. Obrátil jsem se k ní a chvíli jsme seděli mlčky. „Máte zajímavý obličej,“ řekl jsem konečně. Pěkne se zasmála, jasně a zvučně. „To jsem rád , že mi to říkáte. Už mám po krk těch, co mi říkají, že mám pěknou tvářičku.“ ´Takže jsi opravdu hezká,´pomyslel jsem si a pokračoval jsem nahlas: „Ale zajímavý obličej muže být také velmi krásný.“ „Jste velmi galantní,“ odpověděla. „Ale proč jste tak vážný?“ „Za chvíli vystupujete,“ řekl jsem trochu úsečne. „Bohu díky. Nesnáším dlouhé cesty vlakem.“ Zato já bych tam s ní byl celou věčnost, jen abych slyšel její hlas. Měl stříbrné tóny horské bystřiny. Určitě na naše setkání zapomene, jen co vystoupí z vlaku, ale já na ni budu myslet celou cestou a jistě i potom. Vlak zastavil ve stanici. Na dívku někdo zavolal a v kupé po ní zustal jen její parfém. Přistoupil muž a něco si bručel pod vousy. Vlak se dal znovu do pohybu. Nahmatal jsem okénko a posadil jsem se k němu s obličejem obráceným do světla, které bylo pro mě tmou. „Je mi líto, že nejsem tak zajímavý společník jako ta dívka, co právě odešla,“ snažil se navázat řeč spolucestující. „Byla to zajímavá dívka,“ řekl jsem. „Mohl byste mi říct...měla dlouhé, nebo krátké vlasy?“ „Nevím,“ odpovědel překvapeně. „Pamatuji si jenom její oči, vlasy ne. Měla tak krásné oči! Škoda, že jí nebyly k ničemu...byla úplně slepá. Vy jste si toho nevšiml?“ Ako keď dvaja slepci predstierajú, že vidia. Koľko ľudských stretnutí tak vyzerá. Zo strachu ukázať, akí vlastne sme. A tak človeku utečú rozhodujúce stretnutia života. Niektoré sa už nikdy nebudú opakovať. (B. Ferrero) :-)  

Pekné je, že si snažila postaviť celú poviedku na jednej situácii, len tá téma je už toľkokrát spracovaná a opísaná, že neprinesie nič, čo by čitateľ niekde už toľkokrát nečítal. Ale opakujem, páči sa mi, že si sa snažila minima vyťažiť maximum.