Tajemný příběh ze záhadného domu

Spisovateľ/ka: Jan 196 | Vložené dňa: 15. apríla 2006
http://citanie.madness.sk/view-1623.php

Když jsem vyjížděl z Bruntálu na Dlouhou Stráň, ještě jsem netušil, co se stane. Vzduch byl prosycen podvečerními vůněmi a krajina zrovna volala, aby ji člověk na kole „prorejždil“.

I vás by jistě příjemně omámila podmanivá vůně lesa, hladivá žluť luk za Bruntálem a chladivý dech mírného větříku. Kolo si koulelo stylem pohoda jazz a rozverně plavalo silnicí. A sakriš! Usykl jsem, když jsem se mrkl na hodinky. Bylo už dost pozdě. Sluníčko nebezpečně rychle vyklízelo pozice. Zapnul jsem výkonnou svítilnu. Bílé světlo úporně přemohlo nadvládu tmy a osvětlilo mi kus asfaltky.

Jel jsem dost rychle, potřeboval jsem být brzy doma. Srdce bubnovalo jako o závod. I kolo dělalo, co mohlo. Kaménky rozpustile odskakovaly. Míjel jsem zrovna poslední chalupu, takovou napůl spíše zbořeninu. Stála tam odjakživa. Nikdo v ní po léta nebydlel. Nejspíš jen ten vítr jí dělal společnost. Byl to takový sirotek, samota utopená opravdu v poli. Najednou jsem se zarazil. Snad se tam nesvítilo?!? Zdálo se mi, jako bych koutkem oka spatřil v okně záblesk světla. To přeci není možné? Ještě včera jsem tudy jel a nic!

Prudce jsem zabrzdil. Brzdy marně protestovaly. Tajemnou samotu jsem v tu chvíli měl už několik metrů za sebou. Přejel jsem ji. Stál jsem naprosto sám uprostřed tmavých polí. Kdyby nesvítila halogenka, neviděl bych ani „ň“. Za páskem jsem si uvolnil mobil - oblast bez signálu. Mám smůlu, nikomu se nedovolám. Co teď? Mám se vrátit k té zdevastované chalupě a zjistit, nejsou-li tam třeba zloději? Jejího dávného majitele jsem totiž znal osobně. Naprosté ticho přerušoval jen crčivý zpěv hmyzí říše. Najednou jsem cítil, jak mne strach bezmocného obepíná do své svěrací kazajky. Ohlédl jsem se. Teď se tam bezpečně svítilo! Netrvalo to však déle než půl minuty a dům se zase propadl do nicoty. Čelo stavení mělo vysloveně výhružnou podobu. I věc z cihel, skla a betonu se umí mračit.

Mé hrdlo bylo stahováno neviditelným opaskem tísně. Marně jsem odrážel plíživě rostoucí strach.Tu mě napadlo, že se tam třeba vrátil Lojzík, její dávný obyvatel, a já o tom ani nevím. Takto uklidněn, rozhodl jsem se, že záhadě přijdu na kloub. Otočil jsem kolo a pilným tempem se vracel k tajemnému domu. Stál tam tak, jako by chtěl moji troufalost ještě zastavit. Krok za krokem jsem směřoval k dějišti tajemství. Nervy jako struny – jen zabrnkat. Z nedaleké vesnice doléhalo tlumené psí vytí. Bicykl jsem odstavil na stojan. Vrátka už dávno sežrala hniloba, dřevo se rozpadalo před očima. „Pane Lojzíku! Jste tam?“ Ticho. Svou výzvu jsem proto opakoval ještě jednou a hlasitěji. Zamrazilo mě. Byl bych přísahal, že se tam mihla čísi zkřivená tvář. Měl jsem úděsný pocit, že mě sledují oči někoho neznámého. Modlil jsem se, aby jelo auto a já ho mohl zastavit. Bez úspěchu.

Tonul jsem v napětí a rozechvěle vešel do zpustlé zahrady. Křoviska a nepořádek, svědci samoty, se tvářily zlověstně a neradi vítaly nezvaného hosta. Pěstí jsem zabušil na zpráchnivělé dveře. Klid k zalknutí. Všude panovala noc. „Pane Lojzíku, to jsem já, jste tam?“ Byla mi zima a měl jsem už ukrutánský hlad. Nebudu se přece dobývat do cizího stavení, navíc tu - zdá se - není dvakrát bezpečno. V skrytu duše jsem byl vlastně rád, že mi nikdo neotevřel. Rozhodl jsem se, že se rychle vrátím ke kolu za plotkem a marš zpátky do Bruntálu. Ohyzdnou barabiznu jsem vděčně nechal za zády. Už jsem sedal na kolo, když vtom se ozval strašlivý výstřel! Jako by zaječel a na vteřinu prolomil děsuplnou hrobovou nemluvnost panující noci. Hrůzou jsem zcepeněl. Snad i ten čas se zastavil a zalapal mátožně po dechu. Každá vteřina se vlekla jako nekonečná hodina. Tělo jako z olova. Tady končí veškerá sranda! Musím tam stůj co stůj! Jistě došlo k nějakému neštěstí.

Chytl jsem za zrezivělou kliku. Kupodivu bylo otevřeno. Zmítán obavami přec jsem vstoupil. Ani v nejhorším snu by mě nenapadlo, jakých hrůz budu v příštích okamžicích svědkem…

Opatrně jsem vešel do domu. „Haló! Je tu někdo?“ Odpovědí byl jen divoce se honící vítr za okny. Zlehka je oťukával a vrtošivě drásal jejich skleněnou kůži. Chalupa se tvářila prázdně, ale já bezpečně věděl, že v ní rozhodně nejsem sám. Toto neblahé tušení mi drtilo nervy. Kruci! Bolestivě jsem zaúpěl. Zakopl jsem o jakýsi trám volně pohozený na zemi. Zachytila mě až deska mohutného stolu. Nešikovně jsem vyrovnával ztracený balanc. Všude byla neprostupná tma. Prkna při našlápnutí stařecky vrzala. Znovu jsem použil halogenku. Na stole něco stálo. Byl to mohutný svícen. Využil jsem vedle ležících sirek a svíčkou skromně osvítil místnost. Plamínek statečně bojoval o svou plápolavou existenci. Temné stíny se mi pohrdlivě smály do očí. Snad vychutnávaly svou převahu. Mně to alespoň tak připadalo. Bázlivě jsem si začal prohlížet místo, do kterého jsem tak troufale vpadl. Všude pavučiny a prach. Přes židli v ohnutí přehozeny ohyzdné hadry. V rohu se válely balíky starých novin a jiného harampádí. Pavouci. Myši. Rez si podala plechovky u kamen. Uhnilé zbytky jídla se nevábně plazily po jejich okrajích. Rozbité a rozcuchané koště drželo svou smutnou stráž opřeno o prkennou stěnu. Vtom mě něco zarazilo. Něco podivného na zemi. Sehnul jsem se, abych si to ověřil. Byly to stopy – čerstvé lidské stopy v prachu a pilinách. Někdo tu chodil a je téměř jisté, že je schován v tomto stavení. Tato jistota mrazila.

Půda! Už to mám! Ten člověk musí být schován na půdě. Zešikmené dřevěné schody mě tam dovedou. Chytl jsem se zábradlí, poněvadž však bylo stejně pevné a přesvědčivé jako omluvy Českých drah za zpoždění, raději jsem se jej rychle pustil. Giglalo se. Stoupal jsem nahoru velice pomalu. Vstup do půdního prostoru byl přepažen těžkým zeleným závěsem. Páchl rozkladem. Právě jsem ho chtěl rozhrnout, ale vyděšen jsem ustrnul. Dole cvakl zámek dveří. Nebo se mi to jen zdálo?!? Proboha! Snad mě tu nikdo nezamkl! A kdo? Proč? Z nastalé hrůzy se mi udělalo nevolno. Sucho v krku. V chvatu jsem seběhl schody. Teď jsem shodil v úprku talíř z poličky. Ještě zaslechnu jeho křaplavý nářek. Křečovité dýchání na dluh. Rychle ke dveřím a ven. Musím z té barabizny pryč! Opřel jsem se do nich s mohutnou razancí. Dveře však kupodivu žádný přehnaný odpor nekladly. Zamčené totiž nebyly. Planý poplach. Zmátly mě větrem otloukané plechy kdesi na střeše. Cvakaly a ignorantsky cinkaly, o způsobeném pozdvižení jen pramálo věděly. Podivný půlnoční orchestr.

Můžu tedy zpátky na půdu. Vrátím se tam. Světnice se mi zdála ještě odpudivější než kdykoliv předtím. I ten kříž na stěně působil spíše výhružně - zlověstně. Bydlet na samotě je hrozná věc. Nahlédnu do kamen. Oranžově rozžhavené uhlíky zvolna dohasínají. Někdo si tu ještě nedávno topil. Něco se tu skutečně muselo odehrát. Opět jsem vyzkoušel schody, co měly dávno odsloužíno. Znovu ten zelený závěs. Ještě krok a budu znát tajemství půdy! Mám? Sotva znatelnou chvíli jsem váhal. Co když…?

Velikost podkroví mě vlastně překvapila, byl bych takovou rozlehlost nečekal. Jenže zde nikdo nebyl. Bylo tu pusto a prázdno. Vlastně až na několik kusů starobylého ale zašlého nábytku. Starý gauč, kterému garde dělala nevzhledná židle s malým stolem, usvědčovaly svým vzhledem čas z bezcitnosti. To trýznivé ticho! Jeho vládu narušoval jen proud větru, který lomozně rozburácel vikýřové okýnko. Ztěžka jsem jej otevřel. Nechtělo se mu, panty trápilo zničující revma. Půdou se prohnal čerstvý luft. V království zatuchlosti působil jaksi nepatřičně. Viděl jsem pole a za ním v dáli Milotice. Dvě tři světla posledních nespavců z chalup. Víc ne. Tklivé vytí psů však dolehlo až sem. Unaveně jsem dosedl na pohovku. Přemýšlení nebralo konce. Byl to výstřel? Nebo něco jiného? Kdo je ten neznámý? Je tu ještě vůbec? Myšlenky se rojily jako divoké včely a já je nebyl s to usadit. Dřevo kolem zvláštně vonělo. Slyšel jsem vlastní vydechování. Teprve teď jsem ucítil, že mě něco jemně tlačí v zádech. Byla to obyčejná krabice od bot – chudák odhozená. Přetékala fotografiemi. Zažloutlé obrázky zašlých časů, načichlé dávnověkem. Poznal jsem na nich pana Lojzíka v mládí. Ze soustředěného prohlížení vytrhl mne podivný šramot v přízemí. Jako by někdo pootevřel okno. Dole něco spadlo. Kroky! Hergot, co to je?!? Blíží se to! Panebože – schody! Ano, teď – teď je to na schodech a míří to sem nahoru!

Půl miliónu za zbraň! Škrtila mě panika. Zoufale jsem se poohlížel po něčem, co bych použil k obraně. Najednou ten pohyb tam dole ustal. Ne! Opět se to dalo do pohybu a jde mi to přímo naproti. Totální křeč. Skočit z půdy? Nesmysl. Jiného úniku však není. Nezbývá než čekat.

Závěs se znatelně pohnul. Něco živého jej rozkolébalo narušíc tak jeho visivý klid. Užasle jsem zíral na zářící oči něčeho malého. A jóóó! Kočka. Panebože – ta mi teda pěkně nahnala strachu. Jak ses sem dostala, Micko? Ty potvůrko jedna malá. Dvorkem že? Zaplaval jsem si v moři úlevy. Dlouho jsem však klidný nezůstal, pomalu dohořívající svíčka mi dávala jasně na srozuměnou, že musím pátrat dál. Čas byl neúprosný a nebyl zrovna mým spojencem. V tuto chvíli již nebylo pochyb. Klíč ke všemu mohu nalézt jedině ve sklepě tohoto prapodivného domu. Poslední místo, které jsem neprohlédl – podzemí. Sebral jsem skapávající zbytky odvahy a vydal se vstříc neznámému. Jedno jsem věděl jistě - tam se konečně dozvím, co se vlastně stalo. Netušil jsem ještě, že se nade mnou vznáší pachuť smrti. Zprvu totiž nebývá viditelná. Dá o sobě vědět – později.

Vyšel jsem z domu na zahradu. Mohutný špalek měl v sobě vklíněnu sekeru. Řekl bych, že té neupravené hrůze kolem symbolicky šéfoval. Všude plno dřeva, klestí, pichlavých bodláků. Málem jsem se pořezal o ostrý a na neopatrné nabroušený železný šrot. Noc byla chladná, zuby neposlušně drkotaly. Přemýšlím co dál a rozhlížím se. Tam někdo stojí! Tmavá silueta postavy. Volám. Nic. Odněkud zdáli lesa slyším houkání sovy. Rozeběhnu se tedy k ní sám. Vzpomenu si na špalek a silou z něj rvu zajatou sekeru. Je těžká, ale jistota je jistota. Strnulá nehybnost postavy mě překvapuje. S úžasem si oddechnu, byl to jen strom, ve tmě připomínal stojícího člověka. Už z toho všeho tady blbnu, obrovský tlak na psychiku se začíná projevovat stále zřetelněji. Hrozící nebezpečí pramenící z nevysvětlené záhady je všudypřítomné.

Sklep jsem dlouho nehledal, přivedly mě k němu kamenné mírně točité svažující se schůdky. Jediné okýnko, jakési oko sklepa, bylo obrostlé vysokou trávou. Dřevěné oprýskané dveře nebyly žádnou překážkou. Márnice. To bylo první, co mě napadlo, když jsem vkročil do naprosto tmavé betonové místnosti. Z batohu na zádech jsem vylovil halogenku. Vyloudil jsem z ní něco světla. Pavučiny. Všude samé pavučiny. První se mi do cesty postavila bedna plná shnilých a naklíčených brambor. Do podrážek se bezostyšně zapichovaly střepy z rozbitých sklenic, kterých tu byla fůra. Tu se ozvala rána. Nějaký kov padl s nelibozvučným kraválem k zemi. Hrozně jsem se vylekal. To nic, jen jsem zavadil o hrábě, sám sebe jsem uklidňoval a pokračoval obezřetně dál. Tep ve spáncích bubnoval jak o závod. Světlo baterky vyplašilo všudypřítomné brouky v koutech. Otočil jsem se. K čemu je tu – zatraceně - ta hradba z pytlů? A co v nich vlastně je? Děsivá barikáda. Alespoň jeden rozvážu. Kde by mě bylo bývalo napadlo, že už to nedokončím. Zrovna při rozmotávání uzlu mi světlo zavadilo o ruku. Krátký a spíše náhodný okamžik odhalil úděsnou skutečnost. Panebože, co to mám na prstech?!? S rozechvělým neklidem jsem si nasvítil ruce. Byly od krve.

Zachvátila mě hrůza. Divoce jsem šermoval světlem. Ty pytle byly potřísněny lidskou krví. Hlava se mohla rozletět na tisíc kousků. Nervy praskaly ve švech. Srdce se splašilo. Co je to tam vzadu?!? Ne, to není pytel. Udělal jsem dva kroky vpřed. Podlomila se mi kolena. Pan Lojzík! Tělo bez života. Opodál ležící pistole napovídala výmluvně o způsobu, jenž nešťastník zvolil při cestě na onen svět. Věděl jsem, že zde už pomoci nemohu. Svědectví o důvodech pro tento zoufalý čin podalo psaní, jež neobratně vykukovalo z kapsy starého pána. Nedočkavě trhám krví potřísněnou obálku.

…Dlouho, předlouho byl jsem na tomto světě živ, což pro mě vždycky malý lidský div. Zdál se mi pěkným z počátku, tak jako snad každému malému káčátku, však dostalo se mi daru, jenž ocenil jsem lépe k stáru...hodnou ženu s chutí medu, víc k tomu říci nedovedu, od té doby každým dnem žil jsem krásně s andělem, ona zlatá je, takové malé tři plus jedna u ráje, štěstí sobě do stáje. Za ni mluvil její křehký, něžně hebký cit – chtěli jsme se vzít, jeden druhého tím provždy mít. To pak duše štěstí nůše, ba i tělo chtělo být! Nevěděl jsem tehdy, co se bude dít. Z nemocnice volali mi k ránu tu životní srdcervoucí ránu, že odešla mi – chce se klít - , a mně se nechce, nechce dále žít!...Všem Vám přeji mír a klid!

Dlouhá Stráň uvelebená za horizontem se pomalu probouzela k životu. Vycházející sluníčko zívlo na vše živé a já spěchal domů…

Spisovateľov komentár k príspevku

Tento příběh stojí na skutečných základech, lidé, kteří o této tragédii ví, dosud žijí...



Ohodnoť a okomentuj literárny príspevok

Hodnotiť a komentovať literárne príspevky môže len registrovaný užívateľ.


Komentáre k literárnemu príspevku

Usporiadať: Prejdi na stránku:
hovado
8 bodov
...dalsia prijemna vec... ...miestami, co bolo na skodu, az prilis prehnane a urychlene pr; na zaciatku s tym zapadajucim slnkom... a v suvislosti so slnkom - posledna veta tiez nemusela byt... ...prijemne sa to krutilo dokola, no zaroven gradovalo... vydarene...  
Spisovateľ/Autorhovado Pridané dňa27. augusta 2008 14:49:22
8 bodov
Dnes je na madnesse neskutočná nuda... čítam všetko možné rad radom... pravdepodobne tu nikto nie je... ani nič nové neprišlo... ale keby sa tu hádam voľakto objavil, obporúčam túto Janovu poviedku, stojí za prečítanie... ;)  
Spisovateľ/AutorCadwallon Pridané dňa21. septembra 2006 16:02:05
Potesilo ma, ze na slovensky literarny server obcas zavita aj niekto z nasich ceskych susedov, takze som sa s chutou pustil do citania... Aj ked mi vacsina poviedky pripadala ako tuctovy hororovy film (nariklad s tou mackou), dobre sa to citalo. A ten koniec bol naozaj dost silny, ale skutocnost byva taka... Vcelku sa mi to pacilo, bolo to pre mna ozivenie...  
Spisovateľ/Autorjohny45 Pridané dňa19. apríla 2006 16:45:52
Usporiadať: Prejdi na stránku:
Info o príspevku Info o príspevku
Predchádzajúci príspevok Predchádzajúci príspevok
Nasledujúci príspevok Nasledujúci príspevok
Reklama
Hlasuj za príspevok Hlasuj za príspevok
  • asdf.sk
  • Bookmark and Share
Naj od autora Naj od autora
Štúrovčina
Kuchárka | Skratky | Zábava | Diplomová práca | Psychológia | Manageria | Antikvariát Sova | Tools | Stolár | Kotly | Orava | Kovovýroba | Monitoring | K6 | Bytové doplnky | Logo | Max hra | Spravodajstvo Mráčik | RSS katalóg | Twitter katalóg | Instagram na SK i CZ | Online finančná kalkulačka | Palivové drevo | Nákupné Centrum | Športové Centrum | Krása a zdravie | Bankomaty na Slovensku | Bankomaty v České republice | Tvoj Lekár | Ponuky práce v zdravotníctve | Zdravotná poradňa | Tvůj lékař | Vyber školu | Kto hýbe Slovenskom | Kdo hýbe Českem | Tvoj Notár | Tvůj notář | Sudoku for Kids | Road for Kids | Pair for Kids | Hanoi for Kids | 15 for Kids | Grid for Kids | Colours for Kids | Pexeso | Logic | Einstein | Snake | 3 Wheels | Find 8