Proč ženy pláčou

Když jsem přišel domů, bylo už tma. Manželka ležela v posteli.

"Jsi nemocná?" zeptal jsem se jí.

"Ne, dělám gymnastiku," odpověděla a zavřela oči. Pak otevřela jedno oko a řekla: "Večeře je na sporáku." 

"Můžu ti něco přinést?" špitnul jsem.

"Například co?"

"Nějaký prášek... nebo ti mám zavolat doktora?"

"Prášek!" rozkázala.

Přinesl jsem z koupelny krabičku tabletek a sklenici vody.

"Aničko?" řekl jsem potichu a podržel jí tabletku před ústy. Vzala ji do prstů.

 "Co je to?" řekla.

"Copak já vím? Tohle vždycky bereš..."

"Co?" vykřikla, "chceš mě otrávit?"

"Na bolesti hlavy, při onemocněních s horečkou..." snažil jsem se přečíst na krabičce. Mrštila po mně tou tabletkou a obrátila se na druhý bok. Pryč ode mne. Trefila mou plešinu. Sedl jsem si k ní na postel.  

"Ani, co je ti?" zeptal jsem se tak jemně, jak jsem to jen dovedl. Nic. Ale potom, když už ticho bylo nesnesitelné, zvedla se, a pevně mě objala.

"Já žádné tabletky nepotřebuju," zašeptala mi do ucha a přitiskla se ještě pevněji.  

Za jejími zády jsem se podíval na mé náramkové hodinky - bylo půl jedenácté. Její vlasy byly tmavé jako tehdá, před tolika lety, i jejich vůně zůstala. Ale toho večera voněly přece jenom trochu jinak. Cítil jsem sůl. Polštář byl mokrý.