Love baby

„Podívej, jaký má nosík! Náš syn je nejkrásnější ze všech dětí co tady jsou!“ napsala mi z porodnice, a doložila to drobnou perokresbou na okraji listu. „A pije jako táta,“ napsala celá šťastná následujícího dne. „Až to bolí!“ A ještě: „Zdá se mi, že už povyrostl!“
„Určitě, ale do šířky. Když ho tak krmíš,“ odepsal jsem, a ona jeden den uraženě mlčela.
 
Doma, poprvé v mé náručí, zakoulel očima a pokoušel se vyskočit z peřinky. „Neboj,“ řekla mi, to kopání přestane hned jak začne běhat.“ Hleděl jsem do růžové tvářičky s bojovně vystrčenou bradou a byl jsem hrdý. A pak jsem se zeptal: „A co Jana?“ Jana byla její přítelkyně. Obě si přály dítě, ve stejné době otěhotěly a skoro v jedné chvíli na ně přišly bolesti. Neodpověděla, dívala se do sousedovic zahrady a krabatila čelo.
 
Když náš chlapec vyklouzl na svět, ani plácnout jej nebylo třeba, hned se z celé síly rozkřičel a umlčelo jej teprve, když jej položili mamince na břicho a on pak dlouho hledal, až našel bradavku, nasytil se, a hned usnul.
 
Ale Janě dítě ani neukázali. Zrakem sledovala sestru, jak s tichým uzlíčkem v náručí mizí ve dveřích. Poté zasténala, a ztratila vědomí.
 
Narodilo se jim „love baby“ – „dítě lásky“. Dítě vytoužené a vymodlené – jak říkali. Jana totiž otěhotněla až po létech snažení. A lékař se tvářil ustaraně. Odmítla vyšetření plodové vody. „Chci to dítě, ať je jakékoliv,“ řekla. Narodilo se s moc velkou hlavičkou. Jinak bylo na jejich dceři vše malé, jaksi zaokrouhlené a baculaté. Oči se na svět dívaly štěrbinami mezi víčky. První kojení vyzvracela, a pak zbývalo jen krmení hadičkou.
 
Stávali nad její postýlkou v čerstvě vytapetovaném pokoji. Na poličkách stály tiskárnou vonící, nikdy neotevřené dětské knížky, na podlaze ležel koberec s hebkým vlasem, po kterém se nikdo nebatolil, v koutě stál stolek s dosud nepocuchanými hračkami. Stěna nesla stopy pečlivě setřených zvratků, ve vzduchu se vznášel pach jako v nemocnici. Jana usedla vedle postýlky, vzala do ruky telefon a vytočila číslo jednoho ze starších svého křesťanského sboru.
 
Přišli dva. Byli hodní a plní pochopení. Pohostila je, ale oni spěchali k malé a podobně jako její rodiče každý den a každou noc, i oni stáli nad postýlkou a dívali se do tiše, sípavě oddychující tváře. Otevřeli Bibli a tu, nad dítětem, přečetli verše, které oba rodiče znali, ale chtěli je uslyšet z úst povolaných: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného...“
Potom poklekli, a oba se horlivě modlili. Jejich oči zalily slzy zármutku. Když vstávali, ve všech tvářích byl jas naděje a důvěry v sílu a lásku Hospodinovu. A jeden se dotkl jejího čelíčka prstem, namočeným ve voňavém oleji.
 
Rodiče se postili, a každý den se u dětské postýlky modlili. A každé ráno se po probdělé noci dívali do tváře své dcery a čekali na zázrak. Až ji jednoho rána našli v postýlce bez života.
 
Po několika dnech jsme se před hřbitovní kaplí objali. Děkovali, že jsme přišli. „Kde máte chlapce?“ zeptala se Jana. „U babičky, že?“ odpověděla si sama, a usmála se na nás. Přikývl jsem. „A naše malá je v nebíčku,“ usmívala se dál a zrakem plným očekávání pohlédla do mých, a pak manželčiných očí.
Víc než pokřivené „Ano!“ jsem však ze sebe nedostal.
 
„Sancta simplicitas!“ řekl jsem, když jsme vycházeli hřbitovními vrátky. Má žena jen vzdychla.
______________________________________________________________________
V původní verzi zněly dva poslední odstavce takto:
Máma se jí už nedokázala dotknout, otec ji ještě jednou vzal do náruče, než ji uložili do malinkaté rakve. Po několika dnech jsme se před kaplí na hřbitově objali a oni nám děkovali, že jsme přišli. Jana se na nás usmála. Našeho chlapce jsme měli u babičky.
 
Ještě téhož večera ji odvezli na psychiatrii.