Neprozrazenej příběh

Zamračeně pozoroval telefon. Pozoroval ho takhle vyčítavě už třetí večer.  Věděl, že není rozbitej, tohle se mu prostě někdy stávalo. Proč nevěděl. Jak by mohl, ženám přece nejde rozumět. Měl zazvonit tím lechtivým způsobem už minulý týden. Vyšpulil na něj pusu, neuvědomujíc si tohle své gesto, přimhouřil oči, cmukl a pak se dal dělat, že si ho nevšímá když je takhle zanovitej. Sklonil se k papírům jako každý večer.

Sledoval ho však dál a taky čas, ale nedal to znát ani sobě.

Po nějakém čase práce se podíval na hodinky. Je pozdě, dnes už nezavolá, pomyslel si a tentokrát očekávaní skutečně pustil z hlavy a konečně si uvědomil hučící televizi a věnoval se naplno její společnosti.

Dívka se kroutila na posteli v snaze ovládnout své myšlení. Pořád se točilo a zvalo jí telefonovat. Chtěla vzlykat do polštáře, nakonec se do něj smála. Vysmívala se té dívce co ležela na její posteli. Její ubohosti.

Nezavolala už dlouho, věděla, že ho to bude nejspíš mrzet, ale nakonec on nezavolá. Ani za rok. On jí nepotřebuje. Chtěla ho slyšet, vycpat ty díry v ní alespoň těma drobkama co opadávali když se nehlídal. Záchvat smíchu následoval hned při vzpomínce na jejich poslední hovor. Ukončil jej odměřeně bez ohledu na to, že je ještě plná děr a potřebuje alespoň malou stružlinku k ošálení hladu. Nic. Tohle jí z času na čas udělal. Patrně nemyslel a nezajímalo ho jak je chtivá a jak její hlad zůstává.

Přesto... věděla moc dobře věděla, že mu brzy zavolá. Ale ne dnes, ještě ne dnes... až o několik dnů. Třeba tři, nebo... ne tři dýl to nevydrží a bude ráda jestli vydrží alespoň  to co si stanovila....

Jana hleděla na Annu. Usmívala se a přitom Jana věděla, že Anna nemá moc radostí na úsměv. Na její dotaz jak se má dostala klasickou odpověď. Každém kdo Annu neznal jí to uvěřil, ale Jana věděla moc dobře jak se Anna usmívá aby nebrečela.

„Co s tebou bylo?" zlobil se sám na sebe za ta slova které řekl sluchátku, ale někdo mezí ním a telefonem ho zradil. Tohle je jedinej projev jeho člověčenství a jeho lidských sociálních potřeb. Víc jich dnes nevyprodukuje, kromě přívětivého hlas. Ten je taky zrádce. A kromě délky hovoru, ale konečně on ho neplatí, proč by neminul deset, tak dobrá patnáct minut navíc proti standardu?

Její žaludek se přestal chvět když ho uslyšela a začal se chvět když ho slyšela.

Když ho slyšela taky ho viděla. Jeho ret, který vyšpuluje, když se dělá, že zapremejšlel. Jeho přimhouřené obočí, které sledovalo gesto pusy.

Dnes se opět nenasytí, ale malé sousto které jí vydrží k obživě pár dnů dostane.

Telefon se těšil taky z několika pravidelných frází, které slyšel skoro stále když slyšel je dva.

Řeka tekla pryč aby nemohla vidět víc a neměla to komu říct. Tak jako to neprozradila ta co odtekla naposled když se potkali. Byla již jistě v moři. Tam se ty vody setkají a když se jednou setkají snad jejich příběh dají dohromady. Vzhledem k velikosti moří a oceánu se však  toho Anna a Josef moc bát nemusí.

Stejně tenhle příběh neměl konec. Nemohl mít, protože nikdy vlastně nezačal. Nebyl to příběh, jen okamžiky snění a krátké úseky skutečna...