Nechci te stratiť
Spisovateľ/ka: Melinda | Vložené dňa: 20. marca 2010
http://citanie.madness.sk/view-27761.php
http://citanie.madness.sk/view-27761.php
Konečně jsem se dočkala svých osmnáctých narozenin. Teď už můžu žít naplno, myslela jsem si. Narozeniny jsem vyrazila oslavit s kamarády. Ten večer jsem se poprvé opila. Domů mě vezl kámoš, který taky zrovna nebyl střízlivý, ale co, pomyslela jsem si. Prostě jsem to neřešila. Ten večer zrovna dost hustě pršelo. Pamatuji si jen hlasitou hudbu z autorádia, Jáchymův vysmátý obličej a můj zoufalý křik ,,Jáchyme pozor!‘‘... Skřípění brzd a hroznou ránu jako bych vnímala už z dálky.
Otvírám pomalu oči, všechno se se mnou točí. Nade mnou se sklání lékař. "Tak jak se cítíte?" otáže se mě. "Všechno mě bolí...a celá místnost se se mnou točí..." "To je normální, utrpěla jste vážné poranění míchy..." "Jáchym, co je s Jáchymem?!" "Nemějte strach. Vyvázl jen se zlomenou rukou. Ale teď zpátky k Vám. Při té nehodě došlo k přerušení míchy a ochrnutí spodních končetin..." "To jako, že už nikdy nebudu chodit?..." zeptala jsem se přiškrceným hlasem. "Bohužel...naděje, že se znovu postavíte na nohy, je procento ze sta. Navíc za půl roku vás čeká další operace a potom uvidíme..." Cítila jsem jak mé oči zalily slzy. "Teď musíte být statečná..." Před očima se mi přehrál celý můj dosavadní život až do té osudné bouračky. Pořád jsem chtěla být dospělá a rozhodovat o sobě sama. Když jsem měla tu možnost, chovala jsem se jako husa. Za to, co se mi stalo, si můžu sama. Najednou mi projela hlavou slova z toho televizního spotu: ,,Nemyslíš? Zaplatíš.‘‘ Ano, kdybych více přemýšlela nemusela jsem tu dnes být...
Brány nemocnice jsem opouštěla jako vozíčkář, byl to hrozný pocit, nemoci ovládat své nohy. Byla jsem odkázána na pomoc druhých. Taťka kvůli mně předělal celý byt, abych se mohla s vozíkem volně pohybovat. Kamarádi mě navštívili jen jednou, právě ten den, kdy jsem se vrátila domů. Pak už za mnou nepřišel nikdo. Taky, kdo by se semnou zdržoval. Kvůli vozíku jsem musela přejít na bezbariérové gymnázium. Na tom bývalém nebyly zařízení na vozíčkáře. První den v nové škole jsem se necítila vůbec dobře. Nedokázala jsem snášet ty soucitný pohledy. Sakra, já nepotřebuji, aby mě někdo litoval! Probíhalo mi donekonečna hlavou. Byla jsem ráda, když jsem konečně vypadla.
Po cestě domů jsem míjela dva kluky, měli divný řeči a najednou mě jeden z nich chytil ze zadu za vozík. "Hele, vole, super kára, kolik z ní asi dostanu...?" Povídal jeden tomu druhému. "Prosím, nechte mě..." vymáčkla jsem ze sebe. Už jsem se viděla na zemi. Najednou na ně někdo křiknul: "Hej, nechajte jej byť a vypadnite!" "Klídek, jen jsme jí chtěli povozit, snad se tolik nestalo..." Pocítila jsem hroznou úlevu. Všimla jsem si, jak ti dva mizí. Najednou se nade mnou sklání blonďatá střapatá hlava. "Si v pohode?" Neměla jsem chuť se vybavovat a tak jsem jen odvětila, že jsem v pořádku. "Nemusel si se namáhat, zvládla bych to sama..." dodám v naději, že se sebere a zmizí. "Tak promiň, no. Keď mňa bolo tých chalanov tak ľúto, keď som videl ako sa chystáš prejsť im nohy..." Tak takovou reakci jsem tedy nečekala. Docela mě tím vykolejil. Pomalu se otočím i s vozíkem a zůstanu zírat jak opařená. Vždyť to je Miro?! Než stačím jakkoli zareagovat, Miro se na mě usměje a řekne: "Tak kam to bude princezná? Čo treba do cukrárne?" Než stačím cokoli říct, Miro popadne vozíček a veze mě do cukrárny. Dám si pohár a Miro taky. Potom, co jsem mu řekla v tom parku, se neodvažuji podívat se mu do očí. Nakonec se odhodlám a omluvím se mu. Bere to překvapivě sportovně. Poháry, co nám přinesou, vypadají opravdu skvěle. Každý se pustíme do toho svého a neuvěřitelně skvěle se u toho bavíme. Najednou si všimnu, že Miro má na bradě kousek zmrzliny. Opatrně mu jí prstem setřu, a to, co udělá vzápětí, mě totálně odrovná. Chytne mojí ruku a olízne zmrzlinu z mého prstu. Cítím, jak se moje tělo chvěje. Odtrhnu svůj pohled od toho jeho a vysoukám ze sebe, že už budu muset jít. Miro nic nenamítal. I přes můj protest zaplatil za oba a nedal jinak, než že mě musí doprovodit. Pomohl mi i do výtahu. Dojela jsem do pátého patra, výtah se otevřel a na mě se zase usmíval Miro. "Co tu děláš, myslela jsem, že už jsi šel?" "Hovoril som ti predsa, že ťa sprievodim až domov" dodá a už mě pomáhá ven z výtahu. Odemknu dveře bytu. "Chyť sa ma..." řekne a nahne se ke mně. Chytím se ho okolo krku, jemně mě vezme do náruče a donese do obýváku , kde mě posadí do křesla a jde pro vozík. Když přijde, opatrně se ho zeptám, jestli si nedá čaj. Souhlasí a tak se přesunu zpátky do vozíčku a jedu do kuchyně postavit vodu na čaj. Mezitím mu řeknu, aby se posadil. Ze začátku má tendence mi pomoct, ale když ho ujistím, že to zvládnu sama, tak přestane protestovat. Nikdy by mě nenapadlo, že si s Mirem budu mít co říct, ale opak je pravdou. Bavíme se tak dobře, že oba ztratíme pojem o čase. Je už dost pozdě, tak se Miro rozloučil a odešel. Po chvíli se přistihnu, že na něj musím pořád myslet. Dochází mi, že on byl zatím jediný, kdo mě nelitoval. Konečně někdo, kdo mě bral takovou, jaká jsem. Bylo mi s nim opravdu moc dobře.
Další den už to bylo ve škole snesitelnější, ostatní si mě pomalu přestávali všímat a já tak měla svůj klid. Když jsem vyjela ze školní budovy, nevěřila jsem vlastním očím. Mirko na mě čekal před školou. Když si mě všimnul, spěchal ke mně: "Ahoj princezno!" volá na mě už z dálky, dojde ke mně, nakloní se, lípne mi pusu na tvář a podá mi růži, kterou schovával za zády. Jeho přítomnost způsobila v okolí školy opravdu šrumec. Miro to s přehledem zvládl a podepsal se všem, kdo se okolo nás nahrnul. Když se situace malinko uklidnila, dovezl mě ke svému BMW. Pomohl mi dovnitř složil vozík a se slovy: "Mám pre teba prekvapenie..." nastartoval vůz. "A jaké?" ptala jsem se nedočkavě. Mirko mi oznámil, že půjdeme do aquaparku. "Ale já nemůžu plavat!" "Neboj, budem ťa držať..." Rezignuji na moje protesty, beztak nemají smysl. Doma si vyzvednu plavky a za hoďku už jsme v aquaparku. Sedím na kraji bazénu a mám docela strach. Miro skočí do bazénu šipku a vynoří se vedle mě. "Neboj sa, len sa ma chyť okolo krku..." Koukám mu do očí a pevně se ho chytnu. Řekne mi, abych se na něj položila a nic nedělala, že mě povozí. Pomalu se pokládám a cítím jak mě strach opouští. Začínám si užívat vodu, co nás obklopuje a pomalu si uvědomuji, že vnímám ještě něco...Mirovo tělo, každý jeho pohyb i horkost jeho kůže. Potom mě vezme do vířivky. Sedíme vedle sebe a povídáme si. "Miro, proč to děláš? Proč si mě sem vzal?" zeptám se po chvíli.
"Aby som si s tebou mohol zatancovať..." Nechápu, ale Miro mi to hned objasní. "Pohyb vo vode je pre tvoje nohy užitočný. A taky by si mala rehabilitovať." Zvážním a dodám: "To je zbytečný, stejně nebudu už nikdy chodit..." "To už nikdy nehovor! Raz sa zase postavíš a potom si spolu zatancujeme..." Ve skrytu duše jsem tajně doufala, že má pravdu a já zase budu moct chodit.
Miro za mnou chodil pravidelně. Vždycky mě vozil do parku, kde jsme se kochali krajinou.
Postupně jsem si začala uvědomovat, jak je mi s ním dobře. Jednoho dne, při další z našich procházek, mi řekl, že se do mě zamiloval. Se slzami v očích jsem mu řekla, že to cítím stejně. Doma jsem o tom musela přemýšlet pořád dokola. Věděla jsem jen jedno, že mu nechci kazit život. Tak jsem se rozhodla napsat mu dopis. Najednou jsem si byla jistá, že takhle to dál nejde a rozhodla jsem se to své trápení ukončit.
Nejdražší Miro!
Vím, že to bude bolet, ale je to jediné řešení, které mě v tuto chvíli napadá. Rozhodla jsem se tak, protože tě miluji, a Vím, že by si byl nešťastný. Nechci ti zůstat na krku, teď, když buduješ kariéru. Nechci tě připravit o ten pocit volnosti, který by ti po mém boku nebyl nikdy dopřán. Zároveň vím, že bez tebe nemohu a ani nechci žít. Miláčku,, hlavně si nic prosím nevyčítej, nedělám to jen pro tebe a tvou kariéru, ale hlavně proto, že nesnesu být po zbytek života upoutaná na tomto křesle. Pamatuj na mě v dobrém. Navždy tvá Linda.
Když dočetl tyhle řádky, cítil jak se mu oči začínají zalévat slzami. Na nic nečekal a běžel hledat svojí Lindu. Doufal, že ještě není pozdě, že Linda ještě žije. První místo, kam se jí vydal hledat, byl park, kam jí tak často vozil. Po chvíli jí našel, seděla na tom svém vozíčku a v ruce svírala plástev nějakých prášků. Doběhl až k ní a prosil jí, ať to nedělá. Utrápená Linda se mu zhroutila do náruče. "Čo si to chcela urobiť ty môj blázínku?" "Nechci, abych ti byla jenom na obtíž. Akorát ti zničím život. Se mnou nikdy nebudeš mít pocit volnosti, bolí mě pomyšlení, že vedle mě trpíš..." "Čo to rozprávaš, voľnosť cítim len keď som s tebou a na obtiaž mi nebudeš nikdy. Milujem ťa Lindo. Som tu len pre teba a navždy budem. Záleží mi len na tebe či už budeš chodiť alebo nie, chápeš, nemôžem bez teba žiť..." "Miro, taky bez tebe nemohu žít..." Najednou se ke mne nakloní a jemně mě políbí...najednou si uvědomím, jakou chybu bych byla udělala.
Život je tak krásný, když víš, s kým a jak ho prožít. Půl roku uteklo jako voda a já měla nastoupit do nemocnice na další operaci páteře. Miro mi byl opravdovou oporou. Chodil za mnou do nemocnice a neustále mi dodával optimismus, který mi teď tak chyběl. Na sále jsem byla prý tři hodiny. Miro byl po celou dobu v nemocnici a hned jak mě odvezli na jipku, tak jen co to bylo možný, seděl u mě. Byl také první, koho jsem uviděla, když jsem se probrala z narkózy. Pár dní po operaci začal ten kolotoč nanovo - rehabilitace, kontroly atd. Teď už mi to nepřišlo tak vysilující. Byl se mnou totiž Miro.
Sedím ve svém pokoji a koukám z okna...Miro už jde. Když vejde do mého pokoje, řeknu mu, aby zůstal stát. "Mám pro tebe překvapení..." zůstane stát mezi dveřmi a já se pomalinku začnu zvedat...udělám pár váhavých kroků, a to už mě Miro drží v náručí. "Smiem prosiť?" Je to jediné, co Miro řekne. Se slzami v očích kývnu. I když ještě nemám takovou stabilitu, Mirko mě podpírá. Je to ten nejkrásnější tanec, který jsem kdy zažila a co je nejlepší, že není poslední. Teď už vím, že s Mirem jich bude víc...