Banánová brigáda. 1- 3 část

1.část 

Všechno krásné jednou skončí a někdy něco začíná...  tak nějak začíná ta písnička od Holki, myslím, že je jejich poslední, protože pak se skupina rozpadla.

Nevím, co všechno končí dnešním dnem, protože odjíždím z Michálkovic.Pryč.Na léto je potřeba vypadnout, jak říká teta Anežka. Proto jsem si našla fajn brigádu, tatík mi dohodil sbírání banánů v Jižní Americe. Ještě nevím, u koho tam budu bydlet, snad se něco brzo najde. Má se o mně postarat organizace, která shání brigádníky, třeba sběr jahod v Skotsku, v Anglii, a holkyze školy tam vždycky jezdily. Pravda, ne samy, ale všecko je jednou poprvé.

Tímto tedy končí mé období „dětství", ukáže se, nakolik jsem samostatná a schopná postarat se o sebe i v cizím kraji. Snad bude stačit angličtina, na francouzštinu jsem totiž moc poctivě nechodila:D ale pal to čert. Hello, I am your new bananpicker :-)

Na letišti čeká několik opálených osob s transparentem nesoucí mé jméno. Hmm, tak to bude asi ono, jen žádné strachy, bude to ok. Prohodilo se pár zdvořilostních frází a jde se k autu. Krásný stříbrný nissan, radost se usadit. Starší z mužů se na mě neustále usmíval, asi chtěl být příjemný, slizák jeden. Mladší si mě naopak skoro vůbec nevšímal. V autě už byly dvě dívky v mém věku, takže asi měl dost dnešního sbírání brigádnic po různých nádražích a letištích, a chtěl být doma. Třeba.

Pozorně jsem se zadívala na slečny. „Hello." Šikmoočka se stydlivě usmála, má měkké oči. Druhá, blondýna, nepřítomně koukala z okna ven, já seděla mezi nima a nevěděla, kam s očima. Snad to bude v pohodě.

Tak nic, no, tady moc duchaplné konverzace asi nebude, nevadí. Brzy dorazíme do hotelu. Slunce pálí, všude prach a písek, hotýlek stojí na okraji městečka, tak trochu zapadlého. Podle fotek na internetu jsem čekala něco lepšího, ale obrázky obvykle  klamou a agentury taktéž.

Na pokoji jsem se šikmoočkou. Při vybalování mi prozradí, že se jmenuje Avril, a usmála se dokonce dvakrát. Asiatky jsou prý trochu stydlivější... i když při sledování některých videí se to tak nezdá:D

V noci vše v klidu, nikde žádní zloději,  rysy ani švábi, toho jsem se bála nejvíc. Avril spokojeně oddechovala, je tichá jak přes den, tak v noci.

 Ráno po snídani si nás zavolali do haly a starší z mužů nás rozdělil na jednotlivé plantáže. „Budete sbírat tady do těch košů, doufám, že umíte šplhat po laně. Večer se zváží vaše koše a kdo nasbíral nejvíc, dostane bonus." To znělo velmi motivačně, byla jsem celá natěšená, až začnu trhat. Slunce pálilo, bylo vedro, sucho a proto jsem si vzala jen lehké kraťasy a tílko, na kterém nebude tak vidět, až budu celá zapocená. Nepochybuju o tom, že to bude makačka.

 Dlouhé vlasy jsem stáhla dozadu, aby nepřekážely, což se ukázalo být dobrou volbou. Je nás tu hodně, mezi tím i barbíny, které bez makeupu nejdou ani banán urvat :o) , čemuž se s Avril smějeme, začíná mi být čím dýl sympatičtější. Sedáváme spolu pod banánovníkem, když máme pauzu. Nikdo nebuzeruje, každý trhá, jak uzná za vhodné, ale je nás tu hodně,  kteří chtějí denní bonus a makaj jako šroub.

„Tak holky, pauza," přiběhne mladší chlapík na plantáž, „za půl hoďky pokračujem." Utřem si zpocené čela a sesunem se do prachu na zemi. Nějak moc jsme se rozjely a už nemůžem.

 Probudí mě až klakson. Siréna. Dva muži mě táhnou do auta. Chci křičet, nemůžu. Chci kopat, nemůžu. Můžu jen kulit oči. Pomalu se rozkoukávám, jsem v tmavém prostoru, asi dodávka. Vešla se sem i Avril, leží tamhle v rohu. Z hlavy jí teče trocha krve, asi se uhodila. Vedle ní poznávám Magdu, tu honičku denních bonusů, leží tam bez hnutí. Tak to jsme v pěkné kaši. Zvenku slyším nějaký hluk, rány, pláč. Srdce mi buší jako šílené, přerývaně dýchám a přijde mi, že hrozně hlasitě. V puse mám nějaký hnusně smrdící hadr a ruce svázané za zády, stejně jako ostatní děvčata.

Naskakuje motor  a někam odjíždíme. Překulím se na bok a tiše šťouchnu do Avril. Nereaguje. Zatraceně.

 Je mi jasné, že tohle bude konec brigády a začátek...raději nevědět čeho. Zatímco  dodávka se pravidelně pohupovala po tamních cestách, hlavou mi běžely dokumenty o obchodě s bílým masem, kanibalech, jihoamerických nevěstincích, tlustých německých turistech a tak dále. Pevně jsem zavřela oči. Chci se probudit, podobné blbiny se mi přece zdály víckrát. Nějak to nezabírá. Realita?

„Hele, ty holky se tam nějak hejbou," ucedí chraplavý hlas s francouzských přízvukem. Cítím slabé píchnutí a ztrácím se ve tmě.

 Otevřu oči a první, co zahlídnu, je obraz jakéhosi zátiší s kytkama. Vyzkouším ruce, můžu se hýbat, v puse už nemám nic, co tam být nemá.  Naproti mně sedí strejda Pavel a kouří. Lehce potahuje z cigaretky a dělá, jakože nic.

„Co tu děláš?" vypravím ze sebe.

„Říkej mi Peter," nařídí. „Vždycky jsem věděl, že seš pěkná, tak proč tě nevytáhnout někam do světa, co? Aspoň z tebe něco bude."

Táta věděl, proč se s ním už nějaká ta léta nebaví...

„Budeš moje nejlepší společnice, blondýn tu moc nemám," odvětil s pohledem upřeným do zdi někam za mě. Hajzl jeden.

„Napřed si ale vyzkouším, co umíš."

 Po téhle nekonečné noci už nechci dál existovat. Nevím, jak to slovy popsat, stejně by nestačily. Chtěla bych brečet, nejde to. Chtěla bych rozkopat tu zatracenou pohovku, nejde to. Na lampičce najdu použitý kondom. Měla bych být ráda aspoň za to.

 „Tak co, líbilo se ti to?" nakoukne do pokoje, kde se stále choulím do klubíčka.

„Vypadni."

„Ale, však ty zkrotneš, neboj."

 Nevěstinec strýce „Petera" už je podle všeho zajetý a dobře mu nese. Co na tom, že pracovnice tam rozhodně nejsou dobrovolně. Už raději ani nepočítám dny, co tu... sloužím. Jako bych to ani nebyla já. Jen mé tělo, duše je někde jinde. Doma, u rodiny. Agentura jim určitě posílá dopisy mým jménem, aby byli v klidu. Strejdo, ty hajzle.

 Než jsem se sem dostala, byla jsem chlapcem nedotčena, to se ví, maminčina výchova. Nepolíbená... hm, to jsem prakticky pořád. Ono se klienti příliš líbat nechtějí, takže za své vzala jen nevinnost. Velmi rychle jsem donucena naučit se i to, co jsem dosud nevěděla, že existuje. Hlavně, aby kšefty šly.

 Jím jen tehdy, je-li mi to dovoleno, spím jen tehdy, nemám-li klienta. A toho mám skoro pořád, jelikož jsem tu jediná světlovlasá holka. Zbytek bývalých sběraček banánů se na mě soucitně dívá vždy, když mě zahlédnou v hale, je o mě totiž největší zájem mezi místními. Popravdě nechápu, protože jsme dole všechny stejné a nic jiného klienty nezajímá. Můžou s námi dělat, co se jim zlíbí, kromě sadomasa, o poraněné holky totiž nebude takový zájem.

 Většinu klientů tvoří muži středního věku, kteří chtějí zkusit něco jiného, než mají doma, a neváhají za to slušně zaplatit. Jsem hrozně štastná, že šéfové dohlíží na to, aby se používaly kondomy. Všechno se dá snést, ale nákaza AIDS se bohužel překonat nedá.

 „Malá, máš tu zákazníka, koukej se o něj řádně postarat, zaplatil předem," houkne Peter, "platil v eurech, takže ať to stojí za to." 

Za chvíli do pokoje vstoupí mladý blonďák. Střapaté vlasy mu padají do očí i přes šátek, který má uvázaný jako Jack Sparrow. Stydlivě se usměje a posadí na pelest. Hm, to zase bude stát za to. Další mladý blbeček, a ještě se mu k tomu musím extra věnovat. Jestli Peter na mě uslyší stížnost, tak mi nedá pokoj ještě dlouho. On a jeho doučování... už znám. Nepřeju žádné.

Usmála jsem se tedy na mladíka.

Usmál se na mě zpátky a nesměle mě vzal za ruku. „Jak se jmenuješ?"

„Říkej mi Lisa."

„Ty nejsi odsud, viď?"

Zavrtím hlavou. Nesmíme se moc vykecávat se zákazníky, zdržuje to další na řadě.

„Já jsem tu na dovolené, trochu mi chybí ženy."

Chápu. Někteří mají sklony se omlouvat, že jdou do nevěstince. „Nemusíš nic říkat, to je oukej."

Mlčí tedy a pozorně si ho prohlížím. Nebude mít víc jak 25 let a když si svlékl košili a přehodil ji přes židli, neušla mé pozornosti jeho štíhlá postava. Zřejmě ho baví trávit čas v posilovně. Fialové trenýrky má taky málokterý zákazník, vypadají až roztomile. Je trochu nervózní, když si je sundává, třesou se mu ruce, téměř neznatelně.

„Ještě jsem neměl profesionálku."

„To nevadí."

Okna jsou zatažena rákosovou roletou, ale i v přítmí si všimnu lesknoucích se zelenkavých očí. Dívají se na mě se zájmem, zvědavostí i hravostí.

 Byl něžný. To zažívám málokdy, místní muži jsou velmi temperamentní, tenhle byl opatrný a určitě nepracuje manuálně. Má mimořádně jemné ruce, až jsem se skoro podivila nahlas, ale raději jsem si to rozmyslela. Nesmíme se klientů vyptávat na jejich osobní život.  

Hodinka s ním utekla jako voda, celou dobu ze mě nespouštěl oči. Přestože si počínal tak jemně, bylo vidět, že je zkušený, co se milování týče.

 „Zase přijdu, bylo to super," pošeptal mi mezi dveřmi.

2. část

Strýc byl se mnou spokojen, dokonce jsem dostala porci kuřete navíc. Podělila jsem se s Avril, ta zase zůstala bez oběda. Kdoví, proč. Tady je lepší se na nic neptat.

Dneska přišlo několik „tlustých Němců", ale rychle to uteklo. Přistihla jsem se, že myslím na „svého" blonďáka. A jednou jsem se skutečně dočkala.

„Ahoj, Liso," pozdravil mě vesele.

„Ahoj."

„Jinak, já jsem Mirko," představil se.

„Vrátil ses..."

„Slíbil jsem to přece, a navíc, na takovou holku se nezapomíná."

Nevím, jestli je to dobře nebo špatně.

Tentokrát se více uvolnil, líbal mě na krku a na prsou. Chvilinku zaváhal a lehounce mě políbil na rty. Jeho něžné ruce si mezitím hrály. To je to, co jej odlišuje od ostatních klientů. TO je to zajímavé, co mě upoutává a nutí na něj myslet.

Dnes mě sevřel v náruči pevněji a sebejistěji než minule. Už ví, že může, že mu vyjdu vstříc.

Když je po všem, ležíme vedle sebe. Tiše.

Následujícího dne se objevil znovu. Strýc má velkou radost, protože Mirko mu dělá dobré kšefty, zaplatil si mě na tři hodiny.

„To abychom měli dost času na všechno důležité," vysvětlil na pokoji, když jsem se ptala.

Milování zabralo obvyklou hodinku, dvě nám stále zbývaly.

„A co teď?"

„Teď mi povíš něco o sobě, Liso."

„No, vlastně se jmenuju Lucie," přiznám neochotně, ale tomuhle klukovi, muži, nechci lhát.

„Takže Lisa je něco jako umělecké jméno?"

„Tak nějak, ale umělkyně nejsem..."

„Seš dobrá, věř mi. Kdybys nebyla, neutrácím tu za tebe takový majlant," mrkne na mě.

Zatoužím po pohlazení.

„Jak se taková holka jako ty dostane do nevěstince? Proč to děláš?"

„Kéž bych to dělat nemusela. Původně jsem totiž česala banány."

„Banány? Ty miluju," rozzáří se Mirova tvář, „snědl bych jich vagon."

„Tak to buď rád, že jsi nebyl na jižních plantážích," zatvářím se kysele.

„Proč?" zvážní náhle.

„Třeba bys totiž makal ve vedlejším pokoji."

Na to nějak nemá slov, jen nevěřícně kouká těma svýma zelenohnědýma očima a má v nich silně zmatený výraz.

„Ty tu teda nejsi...dobrovolně."

„To teda nejsem."

Z rozhovoru nás vyruší rány na dveře a strýcův netrpělivý hlas. „Liso, přesčas, máš tu další klienty."

„Musíme se rozloučit, tak někdy příště."

„Zase přijdu," slibuje Mirko a jeho blonďatá kštice mizí ve dveřích.

Vystřídá ho zpocený jihoameričan Čunčo, taky můj stálý zákazník. Zaplatí si hodinu, vydrží půl, a zbylý čas prospí. Mirko, Mirko...

Nepohrdá mnou, přestože jsem děvka. Zajímá se o mě. Co když ho nasadil Peter, aby zjistil, jestli zazpívám a co všechno jsem ochotna na něj vyžvanit? Ne, ne, musím být na sebe opatrnější. Chci přežít v relativním zdraví a se všemi zuby.

Peter se s holkama nemazlí, Avril předevčírem přerazil nos. Co provedla? Slyšel ji, že ho před holkama nazvala starým prasákem.

Já mám svůj nos celkem ráda a zbytek organismu taky. Strýc a jeho kumpáni bedlivě dohlížejí na to, zda o sebe pečujeme, pravidelně se koupeme, holíme a voníme. Zboží musí být v prvotřídním stavu a kondici, aby se dobře prodávalo, že?

Mirko za mnou chodí dvakrát týdně, jak mu práce a finance dovolují, strejda si neúčtuje zrovna málo. Pokaždé se tak smutně dívá, blonďáček můj. Ale já nesmím povolit. Musím být silná a neříct nic, co by mě mohlo ohrozit.

Jen je mi ho líto, když vidím, jak moc touží znát to tajemství. Teprve postupem času se ukázalo, jak vynikající milenec je. Dovede se naladit na mou vlnu a podle toho se z něžného kuřátka mění na vášnivého svůdce. Raději se neptám, kolik žen v posteli měl.

Asi bych to nesla těžce... i když, někdo jako já by to moc říkat neměl.

„Lucinko, kdo ti to udělal?" ptává se smutně a objímá mě přitom.

Tohle bych neměla.

Přerůstá mi to přes hlavu.

To se se mnou chodí mazlit? S nevěstkou?

„Mirko, to bys neměl," povídám mu.

„A proč?"

„Jsi můj zákazník, platící klient," snažím se vysvětlit," je to pak pro mě těžké."

„Hmm..." začne jemně líbat moje rty a u toho mě tiskne k sobě. Jeho dotek je doopravdy jako pírko. Jako dlaň andílka.

Musím zkontrolovat, jestli stojí na zemi, jestli se náhodou nevznáší. Já se totiž vznáším, na vlnách čehosi růžového a krásného. Zatímco přijímám jeho polibky, užívám si endorfinové bouře. Oběma nám buší srdce až v krku.

Odvážím se ho povískat ve vlasech, pečlivě upravených gelem i voskem. Voní trochu po ovoci.

„To jen tak každému nedovolím," laškuje se mnou, „moje vlasy jsou můj chrám boží."

„Tak to promiň," stáhnu ruku dolů.

„Pokračuj."

„Dostanu tě odsud, Lucinko," prohlásil Miro rozhodně po jedné vášnivé půlhodince.

Vyvalila jsem oči.

„Tady nezůstaneš, aby mi tě prznily ty prasata z baru."

Všecko se ve mně sevřelo, co to chystá? Co to zase je? Ten kluk je samé překvapení. Než se vzpamatuju, pokračuje: „Luci, jsi teď moje, moje písklátko," vzal mi hlavu do dlaní a podíval se mi zpříma do očí.

Viděla jsem, že nemá cenu mu odporovat.

„Nebo ty tu snad chceš zůstat? Platí ti dobře?"

„Nechci..."

„Koho se bojíš?"

Ticho.

„Lásko moje, já tě budu chránit," šeptá mi a tiskne k sobě těma něžnýma pažema. Mirova náruč skýtá pocit bezpečí, pro mě tak vzácný. Je štíhlý, ale přesto pevný, žádná křustka. Zaboří tvář do mých vlasů. Ani nedutám a užívám si to, tu svou chvilku štěstí.

Pohladil mě lehounce po zadečku. „Kolik jsi jich měla?" zeptá se náhle.

„Mirko, pšš."

„Ale já to chci vědět."

„Proč? Akorát by ti to ublížilo, a to nechci."

Andílek můj.

Mirko se stal něčím víc, než jen oblíbeným klientem. Těšívala jsem se na něj den co den a on neváhal utrácet za čas se mnou nehorázné peníze. Jednoho dne jsem se nedočkala. Namísto Mirka začal za mnou chodit samotný Peter, nikdy nezapomenu na to, jak funěl, jak mu tekly čůrky potu po spáncích, dědek prašivej.

Udělalo se mi až fyzicky zle, žaludek to nevydržel a vrhla jsem. „Copak, strýček ti není dost dobrej?" ušklíbl se. Zatímco si natahoval kalhoty, sbírala jsem se pomalu ze země. Miro, kde jsi?

Otyla mě navštěvoval denně, na rozdíl od ostatních zákazníků ve mně vyvolával trvalou nevolnost. Mimoto byl skutečně hrubý. Dnes si všiml kapiček krve, stékajících mi po stehnech, a hodil mi nějakou mast. Prý že na odpoledne ať koukám být fit, že mi pošle dvakrát tolik chlapů, co včera.

Celou noc jsem probrečela. Musím zjistit, kde je Mirko, určitě mi může nějak pomoct. Tolik mi chybí pohlazení, které mi rád dopřával, jeho teplé rty a hedvábné ruce. Posledně u mě nechal náramek. Magnetický, z hematitů, prý aby mě chránil a dodával sílu. Pečlivě jej schovávám pod polštářem jako největší poklad, protože v téhle džungli jsem naprosto ztracená existence.

Probudila mě bolest hlavy. Spánky mi pulzují, buší v nich tisíce malých permoníků do malinkých kovadlinek, ale sakra hodně. Svítá a jsem celá zpocená, košili bych mohla ždímat. Pokusím se vstát, ale závrať mi to nedovoluje. Zhroutím se na podlahu a za chvíli nevím o světě.

„Dělej, ty mrcho, vstávej a makej, máš tu zákazníka," lomcuje se mnou Peter. Co se to děje? Už je světlo. Sluneční paprsky pronikají do pokoje skrze rolety. Chce se mi zvracet a ohodím Petera od hlavy až k patě. Vysloužím si za to facku. Proč? Co? Nechápu, na okamžik se propadnu do tmy, ale další pohlavky mě spolehlivě probouzí.

„Nechte ji, pane, není jí dobře, já přijdu jindy."

„Jak, jindy? Já peníze nevracím, ber nebo nech být," výhrůžně zasyčí Peter.

„Nechci nemocnou holku, kdoví co bych ještě chyt."

„Tak táhni a už se nevracej!" Vztekle praštil za zákazníkem dveřmi. To by tak hrálo, aby ho chtěl někdo obrat. Co je zaplacený, to se nevrací, ber nebo nech být... tak to chodí.

Do pokoje vstupuje Avril a starostlivě mi pokládá ruku na čelo. „Ty, Petere, nechci ti do toho kecat, ale myslím, že Lucie má horečku," naznačí opatrně.

„Jak jako, horečku?"

„Potřebuje lékaře, jinak ti nemůže vydělat další peníze, viděls to sám. A nabízením nemocnejch holek si pěkně pošramotíš pověst."

„Hm, tak s ní něco udělej," prohodí strýc a opustí mě. Musí dohlížet na holky dole v baru, aby některá nedělala psí kusy. Moc jim tedy nevěří, on nebo jeho nohsledové je hlídají ve dne v noci.

Netrvalo dlouho a jsem v sanitě. I přes strýcovy protesty. Jasně, riskuje, že mu maso uteče, ale s diagnózou zánět mozkových blan toho moc nenadělá.

Avril mi se slzami v očích zamávala, asi se bojí, že už se nevrátím. Tuto obavu tiše sdílím. Permoníci si nedají pokoj, vytrvale buší a buší, všechno se se mnou motá, svět se točí...černovlasý lékař se nade mnou ustaraně naklání.

„Dejte té holce ještě dva kubíky," řekne sestře. Má bílý obleček, jak už sestry mívají, a mnoho vrásek ve tváři. Kolik už asi lidí zachránila a jak moc se u toho nadřela. „Teď budete spát, slečno, ničeho se nebojte."...

3.část

Na pokoji jsou se mnou ještě tři děvčata, hlava začíná být lepší. Přesto jsem stále napojena na kapačky, prý je to nutné. Byla jsem dehydratovaná a infekce mě mohla lehce skolit. Díky, Avril, máš to u mě.

Co asi dělají naši? Ví, co mě tu potkalo? Maminka by si určitě dělala starosti. A Mirko... můj zlatý Mirko. Klient - neklient.

Otevřou se dveře a vstoupí lékař. „Ahoj, Lucko, jak se cítíš?"
„Už líp, díky," usměju se. S mastnýma vlasama, nenalíčená, upocená v noční košili musím vypadat úchvatně... musím se dát do pořádku.

„Strýček už se na tebe ptal, dělá si o tebe starost."

„On tu byl?" snažím se nedat najevo zděšení.

„Dopoledne volal, jak to s tebou vypadá, zda se staví, neříkal."

Jenom to ne, ten mi tu teda chybí.

„Nechci přijímat žádné návštěvy, prosím."

„Opravdu ne? Ani strýce?" podivil se muž v bílém.

„Opravdu ne."

Musím odsud pryč, telefonovat nemůžu, Peter mě sleduje, tím jsem si jistá. Byl by to moc snadný úprk. Kdoví, jestli není spřáhnutý i s doktorem, nemůžu se na nikoho spolehnout.

„Dobře, dneska za tebou tedy nikdo nepřijde," pousmál se lékař a odešel.

Holky z pokoje na mě vrhly tázavé pohledy.

„Není na mě hodnej, víte?"

„Bije tě?"
„Moc ne," smutně zavrtím hlavou

„Měla bys ho udat," poznamená Nikol, veselá zrzka.

„Nemůžu. Nesmím. A neptej se mě pořád."

Jsem podrážděná. Asi to myslej dobře, ale do všeho strkaj nos. Za nimi tu totiž taky moc lidí nechodí, takže se koušou nudou.

Nemocniční strava, nic moc. Ale pořád lepší než to, čím mě krmil Peter, dával mi jen tolik, abych vypadala jakž takž. Příliš hubené holky nikdo nechtěl. Je tedy možné, že z místní UHO - univerzální hnědé omáčky - i přiberu.

Odpoledne zůstanu na pokoji sama, holky mají návštěvy a jdou se projít po nemocničním parku. Zabořím hlavu do polštáře a myslím na toho střapatého blonďáčka, který dokázal rozsvítit mé dny a nabít mě energií. Tolik jí překypoval, a pak se ztratil. Došly mu peníze? Ublížil mu snad Peter? Jen to ne... ale on je schopen všeho. A jestli něco zjistil...

Nejradši bych mu utrhla koule. Kolika holkám už ublížil? Kde je jim konec?

Z myšlenek mě vytrhne zvuk vozíku. „Slečno, musím vás odvézt na vyšetření," ozve se ode dveří, „nastupovat." Zvednu hlavu a koukají na mě dvě rošťácké zelenohnědé oči. Miro!

Na nic nečeká, posadí mě na vozík a už jedeme.

„Nic neříkej, Lucinko." Poslechnu tedy a hlavou se mi honí miliony otázek.

Vyšetření v tzv. tunelu dopadlo dobře, můj mozek je v pořádku. Aspoň, že tak.

Jedeme na pokoj. „Sbal si všechno, honem."

Moc toho nemám, jen džíny a triko, hodím to na sedák vozíku a tázavě se zahledím do jeho pohledné tváře.

„Víc toho nemáš?" podivil se.

„Ne."

„Kde máš doklady? Telefon?"

„Netuším, ty má někde strejda, tam..."

„Tak si pro to skoč."

„To nemůžu, vidíš všecko moc jednoduše, víš..."

„Tak na to teď kašli, sedni a jedem."

„Kam?"

„Důvěřuj mi," uchopil mě za ruku. Rozhodně. Zřejmě má plán a ví, co dělá.

S tichým pohvizdováním jedeme dlouhou nemocniční chodbou. Míjíme lékaře a sestry, sténající důchodce na lavičkách a nakonec i vrátnou. Ani nezvedla oči od křížovky.

Zastavíme na parkovišti.

„Teď si všichni myslí, že jsme jeli naproti na rentgen, než nás začnou hledat, bude to chvíli trvat. I když, budou hledat spíš tebe, já jsem jen obyčejný zřízenec, těch si tu moc necení," zasmál se.

Zřízenec možná, ale obyčejný určitě ne. Naloží mě do postaršího červeného auta, značku jsem nestihla zaregistrovat, koukám odsud být rychle pryč. Vozík odstaví na roh vrátnice, kde jich už několik je, takže to nebude nápadné. Nastartuje a fičíme pryč.

Na zadním sedadle se pomalu převléknu. Je prima mít na sobě zase něco normálního, jako jsou džíny. Mirko sleduje cestu a jako správný gentleman se nekouká. Jakoby zapomněl na to, co jsme spolu dělali ve strejdově domě.

Odhrnul si blonďatý pramínek padající mu do čela a začal si broukat. Vypadá soustředěně, asi o něčem přemýšlí, nechci ho rušit.

Zaparkujeme před hotelem Belaria. Hmm, tak tady tedy bydlí. Pomůže mi z auta a kráčíme k recepci. Dívka za pultem se na mě soucitně podívala, asi vypadám dost zbědovaně. Beze slova nás pustila dále.

„Vidíš, žádný problém, já jsem tu doma a teď i ty. Byl jsem tu s našima na dovolené, ale museli odjet a já tu zůstal, takže to tu máme jen pro sebe," otevírá dveře pokoje. Postel, skříňka, televize, balkonek a koupelna se záchodem. Vše v bleděmodré barvě, kombinace s bílou. Celkem vkusný hotýlek.

„Dáš si čaj?" zeptal se.

„Ráda." Posadím se na pelest postele a pořádně si Mira prohlížím. Opravdu připomíná muže - kuřátko. Srší z něj něco tak pozitivního a dobrosrdečného, tak upřímného.

„Dalo celkem práci dostat se do špitálu jako zřízenec," zasmál se," ale když se dá někomu na pivo... Nakonec mi ten obleček půjčil, byl rád, že ho někdo vystřídá. A člověk není nápadný, zřízenci se totiž celkem dost střídají, nikdo to nechce dělat dlouho..."

„Proč ne? To je tak mizerně placené?"

„Hlavně máš v popisu práce vozit mrtvoly na patologii a to není zrovna příjemná věc."

„To máš pravdu... a proč ses do takové akce pustil zrovna ty?"

„A kdo jiný by tě z toho ústavu dostal? Tvůj strýček?"

„Možná, až by mu bylo smutno po kšeftech.." pousměju se.

„Ten chlap tě už nikdy neuvidí, nemá šanci tě tu najít," přitiskne mě k sobě.

„Kéž by..."

„Musíme nějak dostat tvůj pas, bez toho tě odsud nedostaneme. Můžeš aspoň zavolat rodině?"

„Netuším, kam ho strýc dal, všem nám je zabavili. Telefon nám taky vzali," praštím sebou do peřin.

„Ale, neboj... máš teď mě a já tě z toho vytáhnu. Odletíme odsud spolu, uvidíš..."

Venku se už setmělo. Teď mě určitě hledají. Dostávám strach, aby nás nenapráskala třeba ta recepční dole, ale Miro mě uklidňuje, že ji zná, že za ni ručí. Pro jistotu zatáhnu všechny žaluzie, aby mě náhodou někdo nezahlédl.

Mirko si nemohl nevšimnout, jak jsem nervózní.

„Tady tě nenajdou, jsem si jistý." Přitáhne mě k sobě. „Dej mi pusu," pošimrá mě na krku. Tak proto mě sem zavedl? Chce se se mnou vyspat, ale tentokrát zadarmo?
"Pusť..."

„Co se stalo?" zvážní Miro a pohlédne na mě zpříma. „Už mě nemáš ráda?"

„Ale mám... jenže.."

„Jenže co?"

„Už nejsem děvka."

Pustí mě. „Dobře, já to chápu," přikývne. Zkoumám, zda je uražený, ale vypadá spíš smutně a tak nějak smířeně. O sexu nechci nějakou dobu ani slyšet. Ani s Mirem. Vzpomínky na barák hrůzy jsou až příliš čerstvé a musí to pochopit, případně si najít nějakou jinou holku z podniku.

Posadí se vedle mě. „Víš, šel jsem tam za pobavením, tady jsem byl pořád jen s rodiči, chtěl jsem zkusit trochu exotiky. Měl jsem pár vášnivých černovlásek, ale moje srdce stejně uhranula blondýnka," natáhl se na postel a zavřel oči, „ten tvůj Peter, to je nepříjemný chlap, jen co je pravda."

„Tys ho viděl?"

„Raději bych se tomu vyhnul, ale když mi řekl, ať tě u něho už nehledám, ať se nevracím, že už tam nepracuješ, měl jsem z toho hodně divný pocit, víš? Naštěstí tam byla jedna moc milá dívka, Avril se jmenuje, říkala."

Napjatě poslouchám, to jsem teda zvědavá, co ta holka vyvedla. Miro se šibalsky usměje. „Vtiskla mi do ruky papírek, kde bylo napsáno, co se ti stalo. Nu a nemocnic tady moc není, takže byla hračka tě najít."

Rozsvítí lampičku a vezme do ruky kytaru, která dosud nenápadně odpočívala opřená o stěnu. „Ty hraješ?" podivím se.

„Tak trochu," přejede palcem struny.

„To si nechám líbit..."

„Princeznička by chtěla nějaký ten song, jo?" rýpne si.

Bezelstně se usměju. No jo, ženské zbraně, někteří by neměli radost, kdyby to viděli... ale prostě musím vidět blondáčka hrát.

Mazlí se se strunami stejně jako s ženami. V prstech cit a přesně ví, kam sáhnout. Jinak to snad napsat ani nejde. A když spustí Sweet Child O´Mine, jihnu. Co je tenhle kluk, sakra, zač? Třeba hraje v kapele. Hned se na to taky zeptám.

„Tak trochu, zkoušel jsem pár věcí, uvidí se, jak to bude dál," naznačí. Snad kápne božskou, jednou.

Přesto jsem si vědoma toho, že i já sama jsem zatím nechala nerozkrytých příliš mnoho otazníků a zatím to ani nehodlám měnit. Koneckonců, neznám ani jeho příjmení. Vím jen, že mi z nějakého důvodu chce pomoct a byla bych snad úplně pitomá, kdybych ještě měla kecy. Nevím, kde vlastně jsem, proč tu jsem, co se mnou má Mirko v plánu a je mi to momentálně jedno. Hlavně, že nejsem u Petera a jeho kumpánů. Do toho nechutného pokoje se nikdy nechci vrátit...