Nehrazené pojišťovnou

Jednou sem zatoužila být léčena.
S nepojmenovanou nemocí
sem se vydala do nemocnice.

Řekla sem: Léčte mě!
Patrně sem to ale adresovala
špatnému člověku
protože když se pak změnil v motýla
celý vestibul se snažil mě vystrnadit.

Obrátila sem se s žádostí na čekárnu.
Všichni, i ti, kteří jen ztěží vlekli vysavače
padali na kolena a ůpěli:
My tě neznáme!

Měla sem ohromnou chuť vzývat železobeton
klekla sem si teda k nohám jednoho dědečka
a lila mu po stehnách studené kafe.
Dědeček se rukou nabral do dlaní
a snědl vše od stromů v Teheránu
po čisté oblečení ve výjimečný den.
Černá usazenina nahradila jeho místo.

My tě neznáme, pál do prdele!

Najednou byla všude kopa místa.
Mohla sem svou nemoc rozbalit
a vložit všem pod jezyk.
Kdyby nějaký měli.

Ale i oni, jako motýli, žili jen den.
Proto jim nezbývalo moc času
na akceptování jejich stavu.
Byli jednoduše vyděšeni loukou.
Odřezáni od průmyslu, součástí
roztomilého dekubitu.

Řekla sem: Fajn. Těšilo mě.
Protože sem věděla, že neumí mluvit
ani rozumět pověšeným dětem.
A už vůbec nemají v moci
pomoci mé nemoci.

Nebylo to zdravotnictví
byl to strach z čistého povlečení.
Výjimečných dnů
motýlího efektu a echa v prázdném vestibulu.

Prořízla sem si ksicht napůl
aby se kašel a klopýtání lépe nesli
pozvracenou chodbou.

Když vše explodovalo už sem ležela v ruinách několik let.