Příběh hrobníka

Už ho s tím pěkně štval. Hrobníka dělá už dvacet let, ale tak otravné řeči ještě neslyšel. V hospodě to hučí jako v úle a on jen unaveně sedí a přemýšlí. Před časem si k němu přisedl kamarád a byl nezvykle nervózní:

„Ty, Karlíku, vy v noci nezamykáte hřbitov?"

„A proč tě to zajímá, ty nemáš kde spát nebo co?"

„Hele, ne fakt, bez těch fórků, zamykáte nebo ne?"

„To víš že se tam zamyká, proč se ptáš?"

„No ne, možná se mi to zdálo, ale jak jsem tama šel posledně, zdálo se mi, že se tam něco děje"

„Ty bys neměl, Frantiku, tolik pít, víš..."

„Ne, počkej, vážně, říkám ti, že se tam něco divného dělo!"

„Houby - už máš moc bujnou fantazii, to je celé!"

Hrobník Karel směřoval k domovu a na celou záležitost už dočista zapomněl. Šlo se mu dobře. Mráz mu nevadil. Sníh pod botama poctivě křupal. Tichá noc. Lidé už dávno spali. Cestou míjel hřbitovní zeď. Byla celá oprýskaná. Jednou někoho zavalí. Vybavil se mu kamarád s tím blábolem o podivnostech na krchově. Chtěl pokračovat dál, když vtom uslyšel jakýsi divný výkřik či povzdech. Zarazil se. Otáčí se a pomalu se vrací k hřbitovní brance. Až na pár hořících svíček na hrobech toho moc nevidí. Zkouší otevřít branku. Je zamčená. Jen vrže. Klíče má ale doma.

Dívá se škvírami směrem k hrobům. Železné kování studí. Na protějším konci, úplně vzadu se najednou rozsvítí světlo. Panebože! Ta divná světelná záře se začala zvolna houpat. „Je tam někdo! zařval do ticha" Nikdo se však neozval. Najednou to zčistajasna zhaslo. Ač sám hrobník, dostal strach. Rozhlíží se kolem. Je úplně sám. Jeho stopy stačil zavanout silný vítr. Ruce si choulí do rukávu. Znovu se podívá skrze dvířka. „Brrr! - panebože, to světlo svítí znovu, kývá se, a blíží se směrem k němu...ano, jde mu to naproti!"

Starý hrobník zatíná pěsti. Nemá, čím by se bránil. Uvědomuje si to. Ví, že to není dobře. Fascinovaně hledí na houpavý pohyb světla, jež se neustále přibližuje. Pomalu - pomaloučku - blíž a blíž. Co to sakra může být - že by lucerna? Ale kdo ji hergot drží?!? Nikoho nevidí. Už je to téměř u branky. Najednou ho vyleká hlasité zvolání:

„Karle! Co tu děláš?!?" „Ježkovy voči, tebe mi posílá samo nebe, Frantíku." Jeho kamarád se potácivě vracel z hospody stejnou cestou jako on. Málem uklouznul na ledovici. Tahá ho k sobě. „Pojď sem, dělej, měl´s pravdu, fakticky se tam něco děje! Jde  to právě sem! „A co?" Najednou byl zase klid, svíčky jen slabounce osvětlovaly černý kabát noci. „Cože, kde to je! Přísahám, ještě před chvílí to sem kráčelo..." „Vidíš, a tys mi nevěřil, že prej mám místo mozku strouhanku, já ti říkal, že tam něco nehraje." „Tak co, jdeme dovnitř?" „To jako na hřbitov?!?" „No a jak jinak to chceš zjistit?" „Ty ses zbláznil, ne? A navíc nemám klíče." „Na co klíče, přelezem plot. Jsi hrobník, co ti můžou?" „Ty, to není sranda, tady může jít o život, neblbni Franto!" „Hrobník a bojí se na hřbitov." „Nebojím, jen mám rozum, na rozdíl od tebe." „Houby rozum, plná gaťata máš, Karliku, plná gaťata strachu..."

„No tak jo, dělej, lez!" Neohrabaně se škrábou přes škaredou kamennou zeď. Klouže to. Skok! Žuch! Jsou dole - na hřbitově - za zamčenou branou. Studeně fouká. Dopadli měkce do sněhu. Oba si moc dobře uvědomují, že cesta zpět bude mnohem obtížnější. „Ty a máš aspoň něco?" „Co jako?" „No - na to...na obranu, kdyby bylo potřeba..." „Nemám nic". „Uf! Tebe tak příště poslechnu. S tebou jsou ale kšefty..."

„Pozor - šlapeš po hrobě!" „Vycházelo to někde ze zadní části - úplně na konci..." Snaží se kličkovat mezi náhrobky. Musí opatrně, nevidí pomalu na krok. Cestičky jsou uzounké. „Vypadá to tu docela klidně" Pokračují v chůzi. „Ty, slyšel´s?" „Co?" „Jako by někdo vešel brankou." „Vždyť je zamčená, ty chytrej..." „Já vím, možná se mi to jenom zdálo." „Určitě a dělej, obejdeme celý krchov a mizíme, nehodlám tu strávit ani minutu navíc."

„Co děláš?!?" Franta mu dává ruku před pusu. Div ho nezadusil. „Pššš! Ticho...ticho..., teď jsem to viděl, bliklo to támhle...u levé zdi." Mění proto směr chůze. „Ježíš, tady to všechno tak klouže." „Dělej, ať nám to nefoukne." Něco je zarazilo..."Panebože, slyšíš, tady někdo snad naříká nebo co..." „Ticho!" Fakt, vysoký dívčí hlas - vypadá to, jako by to šlo z kaple, ale ta už je léta zamčená..., naposledy ji chtěl vidět farář a ani on se tam nedostal." Oba stojí před kaplí a dívají se do jejich potemnělých oken. Některá jsou rozbitá. „Ježišmarjá, to snad není možný...!" Hrůzou zcepení. Nohy mají tuhé. Po zádech jim běží mráz. Okna se totiž najednou rozvítila..."

„Jdeme?" Krátký pohled. Chytá za obrovskou kliku. Příšerně studí. Skřípot. Dveře zdevastované hřbitovní kaple se skutečně otevřely...

Vešli dovnitř. Okamžitě se podívali nahoru do oken. Hořeli zvědavostí. Zírali ovšem znovu do noční temnoty. Po tajemném světle ani památky. „Ty, my snad blouzníme nebo co." Jako by se tu vůbec nic ale vůbec nic nedělo. „Hálóóó, je tu někdo?" - ozvěna se nesla a rozbíjela si čelo o hnilobné zdivo rozpadající se kaple. Páchla tu zatuchlina. Oloupaná omítka. Rozryté zdi. „Jak dlouho je to tu zavřené?" „Co já vím, tak nejmíň dvacet let. Furt nebyly peníze." „Možná jsme to trošku přehnali, viď Karle?" „Co my? Kdo sem pořád chtěl? No já ne, Franto, já ne..." Šeptali. V takovém prostoru si nahlas ani nedovolíš. „To je fakticky na palici, už jsem z toho celej vynervovanej...je to divný, moc divný..." „Bacha - kříž!" Franta rychle uskakuje, málem shodil posvátný symbol visící na zdi. Zrovna ho chtěl opatrně vyrovnat, když vtom ho vyděsí obrovská rána náhle rozbitého skla! Šílené řinčení. Oba se zděšeně otáčí vzad. Nic zvláštního ale nepozorují. Vše je tu přesně tak, jak to bylo, když sem vešli. „Karle, balíme, to je o krk..., snad zítra - a s policajtama, na to nemáme, mizíme..., nerad bych byl tvou příští zakázkou...."Souhlas, padáme..." I na jeho společníkovi byla úleva víc než patrná. Z polopropadlé střechy na ně padá lehký sníh. Jsou prolezlí zimou. Choulí se do bund. Zrychleným krokem míří ke dveřím, chtějí zpátky ven. „Dělej, otvírej!" „ Karle, proboha, ono to nejde, někdo nás tu zamknul!" „Sakra, nech těch blbin a pusť mě k tomu! Hrobník divoce rumpluje klikou. Měl pravdu. Je zamčeno. Teď jsou definitivně v pasti.

„Co teď?" Kmitají po sobě očima. Všemi silami se drží, aby nepropadli panice. Mlčí. V hlavách uragán. Franta si neklidně mne ruce. Teď je dává znovu do kapes. Oklepe se, jako by chtěl tu hrůzu setřepat. Na čele se mu rozvlní vrásky. V hrobníkově mysli se hodně nečekaně roztančily myšlenky o pomíjivosti lidského života. „Musí tady někde být minimálně ještě jeden východ." Opřeli se o staré dřevěné lavice. Zapraskaly stářím. „Modlitební knížka - dívej, je otevřená, někdo si v ní četl." Muži se pomalým tempem rozejdou dopředu. Dychtivě hledají něco, co by východ alespoň připomínalo. Je tu plno starých krámů. Myslí na jediné: jak odtud ven. Co se tu vlastně děje, je už tolik nezajímá, chtějí přežít. Každý jejich krok se tu rozléhá. Obrazy světců lemující zdi budí spíše hrůzu. V zajetí stínů působí jako živé. „Poslouchej! Něco tady kape." „Fakticky - stůj, ticho!" Ani se nehnou. Z úst se jim kouří. Napínají uši. Opravdu - někde něco odkapává. Zvuk kapek tříštících se o zemi zlověstně naplnil prostor a ještě více rozčeřil vypjatou mysl tápajících dobrodruhů. „Hele! Co je to tam za kaluž?" „To musí jít odněkud shora." Zaklonili hlavy. Vytřeštili oči! Dírou ve stropě se na ně usmívá strnulá dívčí tvář. Je bledá. Strhaná. „Hej! Počkejte!" „Schody! Musíme najít schody nahoru!" Už bez okolku odhazují vše, co jim stojí v cestě: trámy, bedny, desky. Už to lítá. „Že mě to nenapadlo dřív, vždyť nad námi je vlastně ještě věž. Celou tu dobu byla nahoře  - musíme tam! Už nám neuteče."

„Mám, Franto, mám to!" Funí. Našel malá dvířka schovaná vzadu za oltářem. Jsou celá pokroucená. Naštěstí povolila. Mají před sebou uzounkou chodbičku s dřevěnými schody hadovitě se točícími směrem k věži. Nahmatají zábradlí. Vypadá, že se každou chvíli utrhne. Začnou stoupat. Jsou nesmírně opatrní. Neví, co je čeká. Srdce jim divoce pumpují. „Hele, co mám! Našel jsem to dole." Ukazuje mu krumpáč. „Pro všechny případy." „To je dobře, dík." Poslední schod. „Co je?!? Proč stojíš? Lez!" „Dál nemůžu, jsou tu železné dveře." „Zkus je otevřít!" „Nejde to." Hrobník se podívá za sebe dolů. Lehce zavrávorá. Vidí upoceného kamaráda, který nervózně dýchá těsně pod ním. Otírá si mokré čelo. Točité schody se propadají kamsi do tmy. Je tu velmi málo místa - vydýchaný vzduch. „Musíš to prorazit, tady máš krumpáč!" „Není třeba." „Proč?" „Už se otevřely - samy...!"

„Vítáme vás, pánové!" Jsou v šoku. Ruku jim podává mladý muž inteligentního vzezření. Ve tváři měl přitom klid a rozvahu. Za ním si všimli ještě jednoho člověka a dokonce je tu i ta dívka, která se na ně tak tajemně dívala. „Dlužíme vám vysvětlení..." „No to teda..." na víc se dokonale překvapený hrobník nezmohl. „Víte, máme tu takový divadelní spolek, říkáme si Zápalka. Zrovna nacvičujeme novou historickou hru a říkali jsme si i s panem farářem, že by bylo dobré, aby se odehrávala v kulisách opravdové kaple. Takhle tu zkoušíme už druhou noc. No a když jsme vás viděli, jak lezete přes plot na hřbitov, řekli jsme si, že vás malinko postrašíme..." „Což se vám podařilo dokonale," uznale přitakali oba muži a vydechli blaženou úlevou. „No - samozřejmě jste na zítřejší představení srdečně zváni..."

Když té noci Karel s Frantou opouštěli hřbitov byli...no, byli jednoduše nekonečně rádi.

(Napsáno pro školní časopis.)